Žádná tragédie.Nikdo neumřel.Jen jsme si zvolili nového prezidenta.

Tak stroze by se dala charakterizovat historicky první přímá volba prezidenta České republiky. Teda až na to, že to vlastně tragédie byla, a že mi u ní umřelo více mozkových buněk než při sledování Ordinace v růžové zahradě.

Jak to všechno začalo?

Mediální kampaň nám představila dvě charismatické osobnosti. Jednou z nich byl bezbarvý senilní stařec schopný podepsat cokoliv, co mu vláda podstrčí a druhou byl vulgární incestní alkoholik napojený na českou mafiánskou mašinerii. To jsem ale trochu předběhl. Pravděpodobně si je lépe pamatujete jako poctivého, slušného, nestranného a hodného pankáče a jako rebelujícího a sečtělého odpůrce stávajícímu establishmentu. A možná si ještě živě pamatujete na směšné polarizování národa v podobě fanatických plackonosičů „volím Karla“, rádoby umělců vytvářejících opravdu nekonveční hity, či hrdých českých nacionalistů budujících si dobrovolně kult Beneše – jednoho z mnoha, kteří si to opravdu nezaslouží.

Tahle mediální masáž pak zapříčinila několik věcí. Jednou z nich bylo logické a přirozené rozdělení národa na ty, kteří milují a volí Karla, na ty, kteří, kteří milují a volí Miloše, na ty kteří nevolí a na ty, kteří zdlouhavě a kriticky váhají, kdo je vlastně to bájné menší zlo.

Druhou podstatnou věcí byl souboj osobností, který byl posléze nahrazen soubojem sponzorů a volebních týmů. Miloš Zeman začal vést pro něj typickou lživou a agresivní kampaň. V českém národě švejků však byla pro svou lidovost a přirozenost přijata velkoryse. Karel Schwarzenberg naopak zvolil strategii jinou. Obklopil se mladými lidmi, kteří z něj udělali simulakrum - pojem, který je dnes, díky Janu Čulíkovi z Britských listů a Václavu Bělohradském, populárním označením mediálního paobrazu. Schwarzenberg tedy nejenže neútočil tam, kde měl, ale zapomněl se bránit i tam, kde musel. A tak se stalo, co se stát muselo. Zatímco jeden lhal, druhý spal.

V neposlední řadě musím zmínit aspekt boje levice a pravice. Rétorický Zeman si uvědomil, že jako osobnost nemá moc šancí ani on, ani jeho huhlající sok. Navíc oběma docházelo, že by se souboj sponzorů a volebních týmů mohl jednoduše provalit, a promyšleně proto atakovali nejnižší lidské pudy – vytvořili dvacetiletou praxí prověřený souboj levice a pravice. V tomto souboji Zeman usilovně přesvědčoval natrvdlé novináře, že on je ten nejlevicovější kandidát a že to myslí s důchodci upřímně. A než se stihl Schwarzenberg vykoktat, objevil se na scéně, dosud v nejvyšší komnatě zamčený, Kalousek, uvědomující si popularitu pravice, aby označil svého kandidáta za ještě levicovějšího. A tak se stalo, co se stát muselo. Boj se přesunul ze sociálních sítí ovládaných Karlem do sociálních jistot ovládaných Milošem.

Jak to všechno pokračuje?

Stejně hystericky a trapně, jak to začalo. Zatímco jedni pořádají smuteční obřady a plánují svou emigraci, druzí popíjejí slivovici a radují se, že ta prohnaná láska a pravda na našem státním znaku konečně zvítězila nad lží a nenávistí.

A tak se stalo, co se stát nemělo. Rozdělená společnost nepochopila smysl demokracie v jejím hlavním principu, a to v podřízení se menšiny většině. Budoucnost našeho národa začala zakládat stránky typu „Miloš Zeman není můj prezident“ a studenti se tak opět ukázali jako děti, kterým někdo sebral oblíbený dudlík. A zatímco ti bohatší, mladší a vzdělanější pláčou, nejlepší ministr financí již přemýšlí, jak využít obliby svého bezbarvého senilního staříka dřív, než bude pozdě. Na druhé straně se zase spousta voličů těší na větší sociální jistoty, boj proti korupci a definitivní zastavení této zlé vlády zapomínajíc přitom na to, že prezidentský mandát končí přesně tam, kde začíná – a to u slibů.

Jak to všechno skončí?

Možná by bylo nejvhodnější, zeptat se Miroslava Šloufa, nejpopulárnějšího českého věštce, kterému se podařilo předpovědět Zemanův návrat ve velkém. Buďme ale objektivní a zeptejme se českých politologů, kteří se již pomalu předhání v nejbizardnější predikcích budoucího vývoje. Navzdory Šloufovi, politologům i očekávání českého obyvatelstva se však nestane vůbec nic. Milošovci budou tvrdit, že to mohlo být horší a Karlovci zase, že to mohlo být lepší. Nic víc, nic míň. Pozornost českého národa se přesune opět ke starým ověřeným praktikám, které je dle mého názoru netřeba jmenovat. Probudí je pravděpodobně až další přímé prezidentské volby, ve kterých už bude jasno, co prezident smí a co ne a co od prezidenta vlastně chceme. Mezitím prospíme další parlamentní volby, ve kterých se rozhoduje o těch důležitějších věcech, studenti stihnou odsoudit TOP09 za školné a intelektuálové zase Zemana za krytí korupčníků. Závěrem je třeba si zopakovat, že vlastně nikdo neumírá  - jen jsme si zvolili nového prezidenta. Jak moc veký přínost to je pro Českou republiku ukáže až čas...