Právo na smrt jako druhá strana mince práva na život

Právo na život je něčím nediskutovatelným. Všichni ho máme. Právo na smrt jako naopak něco velice kontroverzního. Vlastně nemáme možnost legálně, svobodně a bez následků spáchat sebevraždu. Není tenhle aspekt tak trochu k zamyšlení?

Aktivní eutanazie (usmrcení pacienta lékařem na žádost pacienta) je legální prozatím jen v zemích Beneluxu, (v Belgii od roku 2011 dokonce i pro nezletilé), ve Švýcarsku (kde je legální i tzv. asistovaná sebevražda – lékař připraví pacientovi jed, který si pak pacient vezme sám) a v některých státech v USA (Oregon, Washington). Pasivní eutanazie (přerušení léčby, která člověka uměle udržuje při životě) je pak legální v Dánsku, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Mexiku a Německu.

Osobně se domnívám, že chce-li být člověk naprosto svobodný, musí mít právo na vlastní smrt. V mé tezi jsem tak radikální, že bych za určitých okolností povolil eutanazii i pro biologicky zdravé jedince. V několika různých bodech se pokusím vysvětlit proč:

Právo na smrt jako problém právní

Ač se zdá, že právo na vlastní smrt by mělo být ve svobodné a ateistické společnosti předmětem diskuzí a politických debat, je skoro šokujícím faktem, že ještě nebyl ve vládě ani jednou přednesen kvalitní návrh zákona o eutanazii. (Kromě několika zamítnutých návrhů z roku 1922 a 1937.) Česká republika ostatně není výjimkou, diskuzi na tohle téma moc států neprodělalo a ještě méně států dokázalo eutanazii legalizovat.

V našem právním systému se asistovaná sebevražda považuje za akt vraždy. Soudce sice většinou přihlíží k hromadě polehčujícím okolnostem, nicméně doktor snažící se bezbolestně ukončit trápení nemocného člověka se postu vraha zbaví jen stěží. V takto nastaveném systému se jako paradox jeví i skutečnost, že člověk, který se neúspěšně pokusil o vlastní sebevraždu, není za svůj čin trestně zodpovědný. Proč se tedy člověk, který je rozhodnut se svým životem skoncovat sám, vyhne trestnímu řízení a doktor, který na žádost klienta ukončí jeho život bezbolestně a bez vedlejších následků, které sebevražda „podomácku“ většinou má (lidé se jednak snaží sebevraždu opakovat, jednak se takový pokus hluboce podepíše na jejich psychice a jednak je neúspěšný pokus často doprovázen i biologickým zmrzačením), je tahán po soudech?

Osobně se domnívám, že zdravý člověk má možnost volby. Vždycky se může rozhodnout, že svou těžkou a zdánlivě nepřekonatelnou životní situaci zvládne se zaťatými zuby a sebevraždu si nechá jako poslední akt své vůle v bezvýchodné situaci. Člověk nemocný, který je odkázán na pomoc druhých, však takovou možnost nemá. Takový člověk nemá dokonce ani možnost sebrat si svůj bolestivý život sám a už jen z tohohle důvodu by se mělo uvažovat o začlenění alespoň minimální podoby práva na smrt do našeho právního systému. Proč by tedy doktor vykonávající milostivou službu měl být považován za vraha?

Právo na smrt jako problém biologický

Často slýchávám, že eutanazie není přirozená. Biologický náhled na věc nám ale říká úplný opak. Víte, co by se dělo ve Vašem těle, kdyby se nějaká nemocná buňka rozhodla uměle přežívat a případně i množit? S velkou pravděpodobností by Vám byla diagnostikována rakovina. Každá buňka v lidském těle má svou životnost a je si toho „vědoma“. Když nastane její čas, zemře – a pokud nezemře přirozeně, spáchá sebevraždu. Obdobně to platí i v přírodě samotné. Nemocný jedince se většinou nadále nerozmnožuje, protože umře. Tím se zabrání ničení genofondu a druh samotný má větší šanci na přežití – i když je logické, že i nemocný jedinec mívá tendenci se rozmnožovat, jeho šance na rozmnožení jsou markantně nižší. Princip selekce je v podstatě základ darwinismu, který dnes většina vzdělaných lidí uznává, a který se určitou mírou týká i lidské společnosti.

To, co bychom si díky tomuto pohledu měli uvědomit, je, že smrt je něco přirozeného. A sebevražda za určitých okolností také. Nikdo z nás se smrti pravděpodobně nevyhne. A dost možná to nebude procházka růžovým sadem, ale skončíme nadopovaní na nemocničním lůžku bez špetky důstojnosti a svobodného uvažování pouze v doprovodu neutichající bolesti – a to ať už fyzické nebo psychické. Smrt je něco, co musíme přijmout. Sebevražda proces, který bychom měli akceptovat.

Právo na smrt jako problém psychologicko-spirituální

Tuhle část článku naleznete zde:

http://www.kzamysleni.cz/pravo-na-smrt-jako-druha-strana-mince-prava-na-zivot/

Právo na smrt jako problém společenský

Tuhle část článku naleznete zde:

http://www.kzamysleni.cz/pravo-na-smrt-jako-druha-strana-mince-prava-na-zivot/

Právo na smrt jako problém etický

Tuhle část článku naleznete zde:

http://www.kzamysleni.cz/pravo-na-smrt-jako-druha-strana-mince-prava-na-zivot/

Právo na smrt jako problém filozofický

Záměrně jsem si nechal filozofický nadhled nakonec, protože vychází ze všech nadhledů předešlých a nabízí netradiční vhled do problematiky eutanazie.

Naše společnost je bezesporu zaměřena materialisticky. Óda na život, kde se podíváš. Smrt se sice vyskytuje ve většině filmů, knihách i hrách, nicméně je ztvárněna velice povrchně. Jako bychom se tématu smrti báli. Dost možná proto tolik lpíme na životě. Smrt je tedy všude, nicméně podstata smrti není nikde. Tohle je jeden z důvodů, proč lidé právo na smrt a priori odmítají. Protože podstata smrti je v rozporu s ideologií materialismu. Protože podstatou smrtí není být, nýbrž nebýt…

Christianizovaná minulost naší společnosti, naznačená v kapitole Právo na smrt jako problém psychologicko-spirituální, zde hraje určitě také roli. Většina států, kde je eutanazie povolena, má protestantskou minulost a nestaví utrpení v životě na první místo (katolictví sice oficiálně taky ne, ale stačí trochu otevřít oči a člověk si těch rozdílů všimne). Tyhle státy jsou také více navyklé na svobodu, kterou často staví do popředí všemu.

Filozofický pohled nám ale umožňuje zamyslet se i nad životem a smrtí jako takovou. Není-li člověk svobodným jedincem a existuje-li tedy osud, fatalismus či jiné determinanty, pak akt sebevraždy není jeho volbou, nýbrž něčím nevyhnutelným, na co nemá legalizace vliv. Pokud se naopak díváme na člověka jako na svobodného jedince, je snaha bránit mu v jeho vlastním rozhodnutí zabít se nejenom sobecká, ale i nesvobodná a totalitní.

Je tedy právo na smrt problém?

Již jsem zmínil, že se stavím k problematice práva na smrt na stanu těch, co ho podporují. Domnívám se, že svobodný člověk oplývající právem na život musí mít i právo na smrt. A jelikož ve výsledku nebývá rozdíl mezi bolestí fyziologickou a psychickou, povolil bych eutanazii i pro lidi biologicky zdravé. To vše za předpokladu speciálně vyškolených psychologů. V tomhle kontextu je právo na smrt jen druhou stranou mince práva na život, kterou je třeba respektovat, a se kterou je třeba nějak operovat, rozvíjet ji a diskutovat o ní.

Povolení eutanazie však může mít nedozírné následky a každý jiný než výborný návrh zákona je proto špatný. Vše se může zvrhnout a právo na smrt není výjimkou. Co když se doopravdy eutanazie stane trendem a budou ji vyžadovat i lidé bez jakýchkoli příčin? Co když se eutanazie stane morálním pravidlem, nepsaným imperativem či povinností? Je tohle opravdu tak nereálné, jak jsem psal? Co když jsem se mýlil? A co když naopak ne? Co když by legalizace eutanazie jen ulehčila život několika těžce nemocným lidem a zmírnila by strach z umírání naší materialistické společnosti?

Článek byl z důvodu délky ochuzen o 3 zajímavé pohledy. Pokud Vás tedy článek zaujal, celý si jej můžete přečíst zde:

http://www.kzamysleni.cz/pravo-na-smrt-jako-druha-strana-mince-prava-na-zivot/