Littera scripta manet.
(Co je psáno, to je dáno.; Napsané dílo zůstává.)
„Psaní je jediný zločin, při němž se pachatel snaží zanechat stopy.“
Gabriel Laub
Rozhodl jsem se, že nebudu vyvracet platnost ani jednoho ze dvou nabídnutých tvrzení, protože mi to přijde docela jednoduché a nevidím žádný aspekt, který by nějak bránil v jejich vyvrácení. Naopak. Budu se zabývat okolnostmi, za kterých tato tvrzení platí. A jelikož u tématu „Největší havárie je srážka s blbcem.“ mi přijde odpověď opět evidentní – tvrzení platí pouze tehdy, jste-li blbcem Vy sami – vybral jsem si květnatější a abstraktnější rčení „Co je psáno, to je dáno.“.
Byť se chci zabírat okolnostmi platnosti tohoto rčení, nehodlám komplexně vzít v úvahu veškeré dogmata a lži – ať už náboženské a válečné, či později socialistické a totalitní – ale chci se zaměřit na to nejaktuálnější a vzít si na paškál propagandy dneška – tisk, média, oficiální zprávy a prohlášení, proslovy i cenzuru. (Cenzura je paradoxně taky formou propagandy.)
Prvně je ale potřeba ujasnit si pár pojmů, které nebudeme vyvracet a které se tak stanou našimi podpůrnými sloupy. V úvaze nejspíš chvilkami sklouznu k filosofii (ne příliš často, jelikož jsem si vybral tu méně kýčovitou část rčení), především však nejspíš skončím u politologie a dnešní společnosti.
Prvním pojmem je „psáno“ – V našem kontextu to znamená širší pojetí veškeré liturgie a administrativy. Tedy veškerá média, veškeré zpravodajství, veškeré magazíny a časopisy, ale i veškeré projevy, označení, nepatrné zprávy, dokonce i cenzuru v podobě promlčení důležitých věcí.
Druhým pojmem je „dáno“ – To je vlastně vše, co se děje. Jinak řečeno je to vše v co se věří, že se to děje. Paradoxně tedy neaplikujeme rčení na úvahu - v pravém slova smyslu - na existenci, nýbrž na bizardní mediální reality, které nám dnes určují, co máme vidět a co ne. A čím víc lidí nevidí skrze tuto oponu, tím se ta opona stává mohutnější a je mnohem obtížnější prozkoumat pravdu.
Logicky dalším avšak složitějším pojmem je realita – Co je tedy realitou, skutečností, pravdou? Psychologie i kvantová fyzika se shodují, že realita není stabilní a trvalá, že je ovlivněna neznámými faktory a především, že může být ovlivněna či dokonce změněna i nátlakem psychiky – v našem případě davové. Jsem zastáncem názoru, že neexistuje objektivita a naprosto vše je subjektivní. Existuje právě tolik realit, pravd, verzí dobra a zla či materiálních existencí jako žije, žilo a bude žít lidí na Zemi. A čím více lidí je přesvědčeno o určité společné realitě, tím více je ta realita vnímána jako existenční a skutečná. Bohužel, majorita se většinou mýlí, je lehce zmanipulovatelná, nevzdělaná a nekritická. Nemá smysl jít do podrobnějších detailů a používat jako důkazy spousty pojmů. Přeskočím rovnou k základnímu problému.
Veškeré naše vnímání je ovlivněno reklamou a podbízivou propagandou, kterou slýcháváme a vídáváme všude, kde se hneme a za všech situací, které zažíváme. A to není ani trošičku paranoidní názor. Jedním příkladem za všechny jsou české zpravodajské deníky a komerční informační kanály, které sleduje většina obyvatel. V hlavním vysílacím čase se promítají oddechové trable jedné paní domácí z jedné malebné české vesničky, zatímco opravdové problémy jsou jednoduše zatajeny. Až příliš často nám v TV hrála pohádka o nevýdělečném bojování proti nelidskému diktátorovi v Libyi, nenásilné dosazováním demokracie v Egyptě, či bankrotu Řecka způsobeného krátkou pracovní dobou, které sloužilo především k postrašení obyvatel. O revoluci na Islandu jsme však neslyšeli nikde...
Ještě před 30 lety žili lidé v dobách totality. Dnes žijí v rádoby demokracii, v nefungujícím kapitalismu a v mediální totalitě, ze které se neumí probudit. Neustále tvrdím, že „v dobách totality si lidé byli aspoň vědomi své nesvobody“. Ti, co na tom vydělávají, sprostě spoléhají na unavenost lidí. Většina bohužel půl dne pracuje a když přijde z práce, pustí si komerční zprávy a pak nejlíp nějaký duchaplný nekonečný seriál, u kterého může „vypnout“. A zrovna takové „aktivisty“ a voliče teď nepotřebujeme. Pak totiž stačí, aby přišel nějaký pan „Hodný a Netoužící po moci“ a většina obyvatel mu jednoduše skočí na špek. Takovýchto je většina a takovýto nemají šanci prokouknout oponou. A dokud oponu neprokoukne majorita, nebude existovat nic jiného, než zmanipulovaná realita, která potvrzuje tvrzení „co je psáno, to je dáno“. Tudíž se vlastně fikce stává skutečností, lež pravdou a realita je taková, jakou ji chtějí mít vládnoucí garnitury. A odsuď je už jenom malý krůček k označení alternativního způsobu smýšlení za konspirační či dokonce teroristický.
A to ještě není vše. Jelikož se do podvědomí lidí poslední dobou vnukává čím dál častěji myšlenka, že „něco je špatně“, radikálně se zvýšil počet hoaxu, lživých a matoucích zpráv, milosrdných reformátorů, všeho-kritiků a skeptiků, ale i fanatických sekt. Proč? Vysvětlení je prosté. Když člověk celý život žijící ve lži začne o té lži pochybovat a hledat alternativní vysvětlení, tak opět přestane myslet kriticky a - jako tonoucí se chytá stébla – nachytá se na první nepodložené vysvětlení, ke kterému se často i fanaticky upne. Jeden příklad z Českých dějin. Po revoluci český národ – 40 let žijící ve lži – tupě vzhlížel k Americe a dobrovolně naskočil na poslední zastávce do vlaku, který neustále zrychloval a zapomínal při tom stavět koleje...
Ale svět není černobílý. Neexistují jen dva názory, neexistuje pouze pravda a lež či pouze dva životní postoje. Stejně jako neexistuje jen nebe a peklo nebo dobro a zlo. Veškerá demagogie typu „Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám.“ je přežitek a díky internetu si každý může všechny zdroje ověřovat do nekonečna a obětovat x hodin pátráním po pravdě. Pardon, pravda je to v co věří nejvíc lidí a dokud většina nezačne pátrat po pravdě tak – hledači pravdy – budou stále jenom bláhovými snílky, konspirátory, teroristy a rádoby intelektuály kritizující systém po zakouřených pajzlech v celém Česku. A možná je to dobře. Možná je veškerá snaha o změnu zbytečná a snaha o prozření nesmyslná. Jelikož – jak jsme si ujasnili výše- bychom pátrali pouze po lžích. A možná taky vůbec nemá smysl snažit se vyjít z davu a nebýt tak pouhou ovcí. Ale co když ne? Co když se menšina nemýlí a většina ano? Co když doopravdy žijeme v mediální realitě ovládanou vládnoucími vrstvami a privilegovanými majetníky? Co když všechno není takové, jaké se na první pohled zdá být?
