Generace resocializovaná zprávami typu NOVA se pak ve svém zkresleném pohledu na realitu bojí vyjít z domu. Má strach, že je v obchodě přepadne zloděj, protože nic jiného jim televize nepředkládá. Bojí se o svou práci. Bojí se veřejně politicky angažovat a často sklouzává k extrémním idejím a revolučním řešením – a historie se nám marně snaží sdělit, že je to špatně. Ve svém světě se pak proti strachu logicky bouří – bohužel však jen a pouze nasraností. Iracionálně si vnukáváme teze o příšerné společenské a politické situaci, aniž bychom si uvědomili, že ve srovnání s jinými státy na tom zase tak špatně nejsme. A tak nasranost ruku v ruce se strachem vytváří iluzorní černobílé vidění velmi vzdálené realitě. Vytváří stavební plochu pro parcelu nesvobody. A především se stává krmivem pro úzkostnou společnost.
Strach je totiž nejlepším kontrolorem – lidé ve strachu dobrovolně omezují sami sebe (Stačí se podívat do historie – kdykoliv bylo potřeba omezit občany, vytvořila se umělá hrozba a propagace pak udělala své. Vietnam a druhá světová válka na obou stranách je toho názorným příkladem. Z doby novější se pak stačí podívat na terorismus v USA.), nevědomě podléhají autocenzuře a především nepřemýšlí objektivně. Strach je ale také velmi výnosným byznysem. Na strach lidé slyší. Ze strachu znovu zapnou TV. A dobrovolně se v iracionální fobii udržují, čímž vyživují mediální snahu uměle vytvářet další hrozby. Tenhle přetransformovaný Ginsbergův Moloch vytváří začarovaný kruh, ze kterého vede na první pohled jednoduchá cesta – kritické myšlení. Druhý pohled nám však zhatí naše ideály, neb nám ukáže, jak utopická cesta to je – kritickému myšlení nás totiž nikdo neučil, protože se nikomu nehodí a je proto velmi těžké jej získat – natož předat další generaci.
V souvislosti s kolektivní fobií naší společnosti bych připomenul část brilantního monologu Al Pacina v jedné ze svých nejlepších rolí z filmu Konkurenti, jež vysvětluje iracionální zdroj našich obav:
„Čeho se tak bojíme? Ztráty? Čeho ještě? Že nám krachne banka? Budeme nemocní? Manželka spadne s letadlem? Burza se zhroutí? Co se z toho stane? Vůbec nic. A stejně se strachujeme. Proč?“
Neuvědomujíce si podstatu toho všeho podléháme nespokojenosti. Ač nechci srovnávat nesrovnatelné, v nejobecnější rovině se společnost stále vyvíjí vpřed – žijeme déle, pracujeme méně, volného času máme více a dokonce jsme získali i určitý podíl na moci. Populismus je natolik inteligentní, že si uvědomuje, jak málo jsou tato slova lákavá a úmyslně sklouzává na vlnu Bělohradského tekutého hněvu, který je pro lid mnohem lákavější, a dává mu jakýsi tvar - jednoduše nám říká, co chceme slyšet – tedy že se máme opravdu špatně a že se máme důvod strachovat.
Důsledkem nasranosti způsobené strachem je pak bohužel kapitulace nejčastěji se projevující apatií. Kapitulovali jsme na svobodu strachem. Co to znamená? Vlastně nic nového. Jenom to, že se stále bojíme. A to opravdu všeho – bohatství i chudoby, úspěchu i neúspěchu, budoucnosti, minulosti a přítomnosti a dokonce i vlastních názorů. A jelikož je racionální strach jednou z nejlepších evolučních zbraní, nebylo těžké ho využít. A není těžké jej podporovat. Bohužel...
Nedokázali jsme přijmout Masarykovo nebát se a nekrást. Spousta těch, co se nebojí, totiž kradou. A téměř většina těch, co nekradou, se bojí. A vystrašeni vytvářejíce naše znamení doby se nedokážeme ani osvobodit a užívat si života takového, jaký je, ani usilovat o změnu naší společnosti k lepšímu. Masarykovo tvrzení má v sobě ještě jedno poselství. Jen společnost zbavená strachu je schopna demokraticky žít, kriticky přemýšlet a nerýt držkou v zemi.
Ne! Už dávno neryjeme držkou v zemi! Jenom se bojíme z té země vstát a narovnat se, protože je to právě internalizovaný strach, co nás drží při zemi.
(Článek byl napsán pro web www.skutecnosti.cz)
