Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kněz-psycholog mluví o víře, církvi, celibátu, islamizaci a pekle

20. 01. 2014 19:43:19
Mgr. Pavel Moravec studoval teologii v Římě a dnes je knězem farnosti v Ostravě-Pustkovci. Od loňského roku je také díky studiu na Masarykově Univerzitě psychologem a je autorem knihy Mozaika – Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky.

Dle mnohých je náboženství v 21. století již jen omezujícím přežitkem. Proč je podle Tebe náboženství a víra v dnešní době důležitá? Čím může nás, naši kulturu a naši společnost náboženství obohatit?

Především tím, že člověku nabízí cenný přesah. Jsme dnes až příliš moc uvěznění ve vlastních schopnostech, protože dokážeme věci, o kterých se lidem ještě před padesáti lety ani nesnilo. Domnívám se však, že tím, jak jsme technicky stále vyspělejší, tak jsme paradoxně více prázdní. Je to překvapivě naše euroamerická civilizace, kde druhou nejčastější chorobou je deprese. A přitom se máme tak dobře. Chudáci někde v Africe vědí, že všechno nemají ve svých rukou, mají větší odvahu věřit, že to s jejich životem „nějak dopadne“. Oni daleko lépe chápou, že život má nějaký přesah, že všechno není jen v lidských silách. A právě ten přesah, vědomí, že svět řídí někdo, komu na každém člověku záleží, to je cenným pokladem, který může náboženství člověku nabídnout.

Jaký vztah máš k islámu? Vnímáš tu emocionální kampaň Evropy, ve které se vyskytuje příliš mnoho islamofobie i příliš mnoho islamismu? Myslíš si, že je islám pro naši kulturu hrozbou a že je islamizace Evropy nebezpečným aspektem naší společnosti?

Islám v Evropě roste. Není to díky jeho popularitě, ale díky tomu, že „původním Evropanům“ se rodí stále méně dětí, zatímco Muslimové mají početnější rodiny. Jsem možná velký skeptik, ale domnívám se, že na stáří se dožiju toho, že v Evropě bude majoritním náboženstvím Islám. Není to ale nic, co už by tu v Evropě nebylo. Studoval jsem tři roky v Římě, denně jsem chodil kolem antických památek, obdivoval jsem důmyslnost tehdejších lidí. A co z nich zbylo? Jen památky. Protože i jejich civilizace jednou dosáhla vrcholu a pak začala klesat, až úplně vymřela. Na jejich místo pak přišly cizí národy. Myslím si, že něco podobného dnes zažíváme v Evropě znovu. Naše euroatlantická civilizace je už za zenitem – rodí se nás méně, než nás umírá. Jsme přetechnizovaní, máme vše do detailů promyšlené, ale začínáme se v tom všem utápět. Vymíráme. A naše místo přichází národy z Východu a nesou si sebou i své náboženství, a tím je většinou Islám. Myslím si, že je důležité vzít tuto realitu v potaz a začít s ní pracovat. V tomto ohledu je užitečné studovat Islám a snažit se mu rozumět, chápat jeho myšlení i kulturu, ze které vzešel. Jen cestou pochopení můžeme předcházet konfliktům.

Domníváš se tedy, že pochopení a studium islámu postačí naší slabé kultuře v tom, aby nebyla pohlcena?

Pochopení určitě nestačí. Jak se ale chceme posunout dále, nebudeme-li jeden druhého chápat? Pokud si o Islámu nic nepřečteme, pokud se nebudeme aspoň trochu pochopit myšlení Muslimů, pokud se budeme bránit kontaktu s nimi (kteří o kontakt samozřejmě budou stát), pak vůči nim budeme budovat bariéry a předsudky. Odtud pak není daleko k tomu, abychom na Muslimy házeli vinu za všechno špatné, co se v naší společnosti děje anebo se poddali paranoidním náladám. Nechci říci, že snahou o lepší vzájemný kontakt předejdeme napětí či dokonce vyřešíme problematiku teroristických útoků, nicméně jak jinak chceme žít vedle sebe, než že se o kontakt a vzájemné poznání budeme snažit? Uvedu příklad ze své praxe, i když trochu z jiného soudku. V naší farnosti máme starou kapličku, kterou jsme dlouhodobě zapůjčili Pravoslavným. Dvakrát za rok zajdeme s jejich knězem na pivo a popovídáme si. Občas se on zeptá na něco, čemu nerozumí, jindy se zeptám já. Vnímám mezi námi atmosféru důvěry a porozumění. Díky tomu se na Pravoslavné nedívám jako na konkurenty, ale na bratry ve víře. Tato atmosféra ale nejde budovat jinak než na úrovni konkrétních mezilidských vztahů.

Co si myslíš o celibátu? Proč si myslíš, že byl zaveden? Souhlasíš s celibátem? A pozoruješ jako psycholog na církevních představitelích některé projevy sexuální frustrace?

Celibát není esenciální součástí kněžství, ale jedná se o disciplinární rozhodnutí církve. Myslím si, že tak, jak jej církev zavedla jako povinný, tak bude i jednou zdobrovolněn. Rozhodně si ale nemyslím, že se toho dožiju. Odhaduji, že prvním krůčkem bude, že církev začne světit na kněze starší ženaté muže, kteří již vychovali své děti a nebudou tedy mít tak náročné rodinné závazky. I tak je to ale podle mě hudba daleké budoucnosti. Kněz Donald Cozzens (autor slavného bestselleru Měnící se tvář kněžství) říká, že daleko více, než nad úvahami o zrušení celibátu bychom měli uvažovat nad změnou církevní struktury, která je poněkud přebujelá, pomalá a neflexibilní.

Vnímám celibát jako povinnou součást kněžství. Lhal bych, kdybych řekl, že je to procházka růžovým sadem. Abych dokázal ventilovat vnitřní napětí, snažím se sportovat a pečovat o vlastní duševní hygienu, tedy dopřát si občas odpočinek, pobýt s přáteli, být zkrátka taky obyčejným unaveným člověkem. Přiznávám, že se tak trochu realizuji v akademickém prostředí, protože zde nacházím možnosti, jak být „plodný“ na rovině publikování a předávání toho, co jsem poznal. Ptám se starších kněží na jejich zkušenost, snažím se o celibátu číst a tak nějak si v sobě skládám mozaiku o tomto tématu. Ale jsem ještě mladý na to, abych tu mozaiku začal veřejně vystavovat.

Uznávám, že daní za celibát může být skrytá agresivita, touha po majetku nebo slávě, a mám pocit, že na některých celibátnících to nelze nevidět. Na druhou stranu mám ale ve své praxi mnoho mužů žijících v manželství, kteří pravidelně žijí sexuálním životem, a přesto se i u nich vyskytují podobné sklony. Domnívám se, že problém nebude primárně v nenaplněném sexuálním prožitku, ale někde hlouběji – ve spokojenosti se sebou samým a ve zdravé sebelásce.

Myslíš si, že má papež František šanci církev nějak posunout vpřed či ji dokonce reformovat?

Moc si vážím toho, že takového papeže máme a kdykoliv čtu nějaké jeho prohlášení, říkám si, že kdyby už toho nemohl udělat víc, tak jsem vděčný za to, že jsem takového papeže mohl zažít. Je to pro mě obrovská naděje. Církev je však složitá instituce a obávám se, že jeden charismatický člověk jí nemůže proměnit v živější organismus. Říkám si však, že každý z nás je odpovědný za oblast, ve které momentálně pracuje. Místo složitých filosofických debat o změně církevní struktury se pro snažím v rámci svých možností poctivě církev prezentovat jako společnost, která má co dát dnešnímu světu.

Z tvých odpovědí na výše zmíněná ožehavá témata čiší zdrženlivost a skeptik by řekl, že i autocenzura. Nedávno vyšel na parlamentních listech pochybný rozhovor s anonymním knězem, který říká, že v církvi neexistuje absolutně žádná svoboda slova. Má pravdu? Může farář bez postihu zkritizovat církev?

Záleží, s kým se o tomto tématu bavím. Občas se sejdeme se spolužáky kněžími, něco vypijeme a „pěkně si od plic zanadáváme“. Všechno ale zůstane mezi námi. Když jsem na akademické půdě, nemám problém diskutovat o chybách církve z pohledu psychologie, ostatně sám jsi to jako student zažil. V osobním rozhovoru – i s nevěřícími - se snažím být otevřený, když vím, že toho druhá strana nezneužije. Ale v rozhovoru pro média jsem více opatrný. Hodně mě vzala kauza nedávno odvolaného slovenského arcibiskupa Roberta Bezáka. Čím více vím o okolnostech jeho odvolání, tím více je mi z toho smutno. On se nebránil kritice církve, chtěl, aby některé chyby vyšly na povrch a byly potrestány, a dopadl špatně. Na druhou stranu jsou kněží, kteří mají odvahu říkat i v médiích věci tak, jak jsou. Moc si vážím T. Halíka, M. Váchy, L. Heyryána nebo V. Vacka. Všichni jsou to odvážní kněží a jsou mi velkými vzory.

Proč si myslíš, že se církev tak brání kritice? Proč nemá ráda ty, kteří chtějí věci posouvat kupředu? Nacházíš pro to jako psycholog nějaké vysvětlení?

Všiml jsem si, že za mnohými problémy je ukryt strach. Jako bychom se báli změny, aktuálního pohledu na realitu. Je to zvláštní – v Bibli je 365x napsáno „Nebojte se“ – jakoby na každý den. A přitom mezi křesťany potkávám tolik strachu. Druhým důvodem jsou podle mě zranění, která si křesťané ve svém životě prožili a nechtějí je řešit. Mám zkušenost, že uvnitř některých fanatiků či lidí s extrémními postoji k sexualitě se skrývá hluboce zraněný člověk. Ten člověk má v sobě často mnoho nashromážděného hněvu, ale jako křesťan se „nesmí“ hněvat – to by byl hřích. Jediným legálním způsobem hněvu je proto boj proti těm, kteří v Boha nevěří, anebo věří příliš „vlažně“. A tak místo, aby si tito lidé přiznali, že jim bylo ublíženo a hledali pomoc, tak sami svými extrémními postoji ubližují. Toto po nás Bůh určitě nechce.

Půjdou doopravdy zlí a nevěřící lidé po smrti do pekla?

Existence pekla je pro mě nejsmutnější pravdou křesťanské víry. Není to ale tak, že by Bůh vynalezl peklo jako trest pro ty, kteří nevěřili v Boha nebo byli zlí. Peklo je důsledek lidské svobody. Bůh miluje každého člověka a nabízí mu, aby mohl plně realizovat své bytí. Zároveň ale respektuje lidskou svobodu, takže člověka k ničemu nenutí. Peklo je tedy důsledek toho, že člověk i v okamžiku vlastní smrti, když se s Bohem setká tváří v tvář, jej odmítne a chce být sám. Peklo není kupa čertů, kteří člověka smaží na pekelném ohni. Peklo je realita, kdy je člověk sám, bez Boha, ale už to nejde změnit, protože je mimo čas. Můj oblíbený teolog Hans Uhr von Baltasar ale říká, že když se každý z nás po své smrti setká s milujícím Bohem, tak smíme doufat, že mu radostně skočí do náruče. A tak smíme doufat, že peklo bude prázdné.

Kompletní rozhovor včetně odpovědí na další palčivé otázky - jako je homosexualita, antikoncepce, víra z psychologického hlediska, buddhismus, církevní restituce, evoluce či exorcismus – naleznete zde:

Rozhovor: Kněz – psycholog Pavel Moravec mluví o víře, spiritualitě, náboženství, Bohu, islamizaci, celibátu, restitucích, homosexualitě, antikoncepci a pekle

Autor: David Lacko | pondělí 20.1.2014 19:43 | karma článku: 14.70 | přečteno: 1116x

Další články blogera

David Lacko

Altruismus: Proč si pomáháme?

Co nás vede k tomu, abychom si pomáhali? Proč někdy pomůžeme a jindy ne? Je náš altruismus motivován egoismem? Mohou jednat altruisticky také zvířata? A existuje vůbec neegoistický altruismus?

10.2.2016 v 19:04 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 268 |

David Lacko

Skupinová polarizace: Proč se společnost radikalizuje?

Populárně-naučný článek z oblasti psychologie týkající se jevu skupinové polarizace nejenom v kontextu aktuální migrační krize, který se snaží zodpovědět na otázku, proč má společnost a společenská diskuze tendenci se polarizovat.

9.2.2016 v 10:38 | Karma článku: 8.94 | Přečteno: 340 |

David Lacko

Luciferův efekt: Proč se z dobrých lidí stávají lidé zlí?

Zlo vídáme všude, kde se podíváme. Lidská historie je ho plná. A dějiny minulého století zvláště – a upřímně, ani 21. století nemá nakročeno nejlépe.

13.7.2015 v 19:37 | Karma článku: 19.78 | Přečteno: 1126 |

David Lacko

Poslušnost vůči autoritě: Proč lidé zabíjejí na rozkaz?

Lidská historie je plná příkladů, kdy slušní, normální a povětšinou i hodní lidé zabijí někoho jiného.

11.7.2015 v 9:31 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 449 |

Další články z rubriky Společnost

Simona Podlipská

Uhodněte nejvýnosnější povolání v Čr - vysoké příjmy a nemusíte platit daně.

Je to jednoduché. Je to naprosto legální, nemusíte z výdělků platit daně i když máte velmi nadstandardní příjmy a stát vás ještě bezproblémů dotuje - platí za vás zdravotní pojištění a také dává příspěvek na bydlení a další dávky.

22.10.2017 v 10:22 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 470 | Diskuse

Jaroslav Čejka

Co bych teď udělal, být Andrej Babiš

Především bych koupil dvě bedny šampaňského a jednu z nich bych poslal Bohuslavu Sobotkovi a druhou Miroslavu Kalouskovi jako poděkování za své volební vítězství, protože jestli se o ně někdo opravdu zasloužil, byli to ti dva.

22.10.2017 v 10:19 | Karma článku: 18.40 | Přečteno: 585 |

Pavel Vrba

To ale máme po volbách zděšení a můžeme si za to sami.

A obávám se, že nejen za ty letošní. Ty mě spíše utvrzují v názoru, že jen a jen sklízíme pomyslné ovoce z předcházejících let. A co je horší, společnost je rozdělena.

22.10.2017 v 10:08 | Karma článku: 19.30 | Přečteno: 664 | Diskuse

Aleš Vavřinec

Setkání s dítětem, které mi změnilo život

Ležel jsem na posteli a četl si knihu. Bože jak dlouho jsem to nedělal. Jen si číst. Jen ležet v takovém zvláštním tichu a klidu. Prokousávám se příběhy. Střídavě na mě jde pláč a radost. Ty příběhy moc dobře znám. Jsou jak z ...

22.10.2017 v 7:25 | Karma článku: 4.25 | Přečteno: 174 | Diskuse

Leoš Zatloukal

Rozvíjení řešení „úzkým“ a „širokým“ způsobem

V tomto zamyšlení bych se chtěl vrátit k zásadnímu tématu „řešení problémů“ (ve smyslu odstraňování či nápravy) a „rozvíjení řešení“ (ve smyslu společného vytváření něčeho nového, změny).

21.10.2017 v 23:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 140 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1146


Oblíbené stránky

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.